Skandinávské postřehy

V ČR zbývá poslední týden do konce školního roku a já letím s Norwegian Airlines do Osla. Byl jsem pozván norským klubem Lillehammer IK na tradiční letní camp, který slaví letos desáté výročí. A tak se po příjemně plynulém cestování ocitám v místě konání XVII. zimních olympijských her z roku 1994. 

Uvítat mě přišel Pavol Škripko, slovenský bratr, který v Lillehammeru trénuje mládež. Pavola znám ze studií na FTVS a společného působení ve Hvězdě Praha. Ubytoval jsem se v hotelu a vydal se na zimní stadion, kde jsem se sešel s manažerem klubu Åge Ellingsenem, který byl mimochodem draftován v roce 1987 týmem Edmonton Oilers.
Po přivítání jsem si prohlédl všechny tréninkové plochy. Kromě hlavní haly (Kristins hall) je zde ještě nová tréninková hala. Kromě dvou ledových ploch má klub k dispozici velkou halu pro sportovní hry, gymnastiku a jiné sporty. Samozřejmostí jsou posilovny, střelnice a pro mě neuvěřitelné venkovní tréninkové plochy – čtyři fotbalová hřiště (jedno s umělou trávou), atletický ovál, víceúčelové hřiště vyrobené ze zbytků umělé trávy. Všude kolem kopce a krásná příroda. Vedle navíc stojí hlavní olympijská hala, ta není využívána pro lední hokej, jsou zde položeny palubovky a kdokoliv si sem může přijít zasportovat. Uvnitř je v ochozech položen tartan, čímž vznikl atletický ovál (jak jednoduché a účelné). Pokud vyžadujete pestré tréninkové zatížení, můžete zkusit vyběhnout schody podél olympijských skokanských můstků. Já jsem si vyšel kousek a i chůzí to bylo velmi výživné.
Norové jsou národ sportovců a vidíte to všude kolem. Všichni běhají, jezdí na kolech, hrají cokoliv. V Lillehammeru k tomu mají opravdu skvělé podmínky. Místní sportovní gymnázium, které je propojeno s hokejovým klubem, má svou budovu přímo vedle skokanských můstků, z druhé strany je pro změnu sjezdovka. 

Pohled na město z olympijských můstků, těsně pod nimi jsou dobře viditelné všechny haly i ostatní sportoviště.

Lillehammer je malé městečko roztažené po kopcích, panuje tu skutečně rodinná atmosféra. Většina staveb je ze dřeva, domy hezky udržované, většina z nich má svou zahradu. Pro Čecha je k neuvěření absence plotů, zámků a dalších zajištění proti zlodějům. Trochu jsem se divil, že na ulicích najdete často nepořádek ze stavby nebo prostě nějaké použité věci, které se již nikomu nehodí. Bylo mi vysvětleno, že Norové podobné věci prostě neřeší, nechávají je prostě „uzrát“, nepotrpí si na úklid po práci. 

Typická ukázka norského "úklidu" po práci, tentotkrát po posilování - všude se něco válí.

Jedna z lillehammerských ulic.

Další zvláštní věcí u Norů jsou jejich stravovací návyky. Žádnou velkou gastronomii zde nečekejte. Norové neobědvají, mají pouze svačiny a večer jedno teplé jídlo. Pro typického Čecha utrpení. Za můj pobyt se pětkrát protočily koule z mletého masa různých velikostí s bramborem a zeleninou, dále špagety a lasagne a něco jako hustá bramboračka s chlebem. Nutno podotknout, že Norsko je jednou z nejbohatších zemí světa a vévodí žebříčku posuzující životní úroveň obyvatelstva. Proto pro ně jídlo, které stojí cca 3x více než v Čechách, drahé není, nicméně třeba ceny oblečení a dalších věcí jsou  na úrovni cen českých. Pro Nora žijícího ve státě, kde průměrná mzda činí 5 706€ měsíčně (tedy přibližně 150 000 Kč), doslova drobné.

Pojďme se ale dostat k tomu, proč jsem v Norsku byl – hokejovému campu. Podobně jako v ČR, se jednalo o šestidenní camp. Začátek v neděli odpoledne, program nabitý – ledy, suchá příprava, technika hole, teorie, bazén. Pro brankáře navíc ještě dvakrát týdně brankářský trénink. První termín byl plně obsazen – šest skupin, v každé přes třicet hráčů, celkově tedy kolem dvou set účastníků. Druhý termín čtyři skupiny, počty hráčů na skupinu opět kolem třiceti. Hodně místních hráčů, další z jiných měst. Brankářů zhruba patnáct na každém termínu, což bylo pro tento počet hráčů nedostatečné. Záměrně píšu zhruba patnáct, jelikož se mi stala podivuhodná věc. Na brankářský trénink několikrát přišel hráč z pole, který měl na sobě brankářskou výstroj. Při mém údivu, co tam dělá, mi norsky vysvětloval, že se mu moje tréninky moc líbí a chce si je vyzkoušet v praxi...

Zde hovořím plynulou norštinou: "Chlapče, tebe jsem tu ještě neviděl..."

Rozpis ledů prvního týdne.

Trenérské zajištění bylo špičkové, ovšem pro daný počet hráčů bylo na české poměry trenérů málo (každá skupina měla své dva trenéry). Na prvním termínu bylo několik trenérů z norského hokejového svazu, v čele s trenérem reprezentace Royem Johansenem. Z místních trenérů (kromě zmiňovaného Pavola Škripka) rovněž zdejší česká stopa – Josef Reigl. Na druhý termín campu přijeli dva trenéři z Českého svazu – Petr Studnička a Pavel Arnošt. Pro přípravu na suchu byl zajištěn pouze jeden trenér, jinak si jí jednotlivý trenéři museli dělat sami. Chybělo zajištění dětí mimo program, což je v ČR nemyslitelné. Obsluhu jídelny zajišťovali rodiče a funkcionáři klubu, všichni velmi milí a vstřícní. Je třeba podotknout, že všichni dospělí zde umí anglicky. U dětí je to horší, k čemuž se ještě dostanu.

Společné foto s Pavolem Škripkem.

Přejděme k brankářům samotným… Celkově jsem měl možnost vidět zhruba kolem dvaceti brankářů ve věku od šesti do osmnácti let. Někteří se přihlásili na oba termíny. Úvodem musím říci, že úroveň dovedností brankářů je přímo úměrná četnosti výskytu trenérů brankářů v klubech,  podobně jako v ČR, není tedy dobrá. Brankáři z místního klubu jsou technicky slušně vybaveni, jelikož sem pravidelně jezdí Radomír Daněk, známý český trenér brankářů. V ostatních klubech, jak jsem se dozvěděl, není příliš běžné mít trenéra brankářů, je to tedy opět podobné jako v ČR. Škoda!

S brankáři prvního týdne.

 

První týden bylo velmi náročné přebíhat mezi halami, jelikož jsem musel být s každou skupinou alespoň jednou denně na ledě, navíc, jak jsem již uváděl, dvakrát v týdnu zařazený speciální brankářský trénink. Naštěstí jsem měl k ruce asistenta Jonase Arntzena, brankáře místního U18, U20, a od příští sezony i druhého brankáře seniorského týmu (pozor, Jonas je ročník narození 1997!!!). S Jonasem byla radost spolupracovat, zajímal se o všechny novinky a dokázal všechny mé rady okamžitě přenést do praxe. Druhý termín byl navíc jako účastník nejstarší skupiny a můj svěřenec na campu pod mým přímým dohledem,  spolupráce opět příkladná.
Ve druhém termínu jsem mohl být již pouze v jedné hale a stihli jsme udělat i mé oblíbené tréninky na suchu. Ty byly pro všechny příjemným zpestřením a bylo vidět, že si všichni speciální cvičení užívají. Při brankářských trénincích jsem zapojil nácvik úplných základů, žádné složité věci, protože ani někteří starší brankáři neměli základy zvládnuty. Většina brankářů měla bohužel ruce za tělem a na většinu střel používala pouze rozklek. Ukázal jsem jim tedy další možnosti a po dvou týdnech mě u některých účastníků obou termínů příjemně překvapilo, že si mé rady vzali k srdci a byli na konci schopni chytat rukama, ne pouze blokovat střely. V jedné oblasti jsou norští brankáři před námi – ve hře holí. Nacvičují techniku spolu s hráči, mají ovšem brankářské rukavice a hůl.
Trochu složité bylo pracovat s malými brankáři, anglicky neumí, musel jsem si tedy osvojit několik norských slovíček, což mě docela bavilo. Horší to bylo se soustředěním některých nejmenších brankářů na trénink. Vzhledem k tomu, že dost chlapců v mladším věku má zde hokej pouze jako doplněk k dalším sportům, přišlo mi občas, že vlastně neví, proč stojí v danou chvíli na bruslích a ne třeba na lyžích. Všechno se ale postupně lepšilo, na brankářských trénincích mi pomáhali starší brankáři a dokonce i hráči, kteří chodili střílet. Ti dokázali, aniž bych jim to zadal, u nejmenších správně opravovat jejich hlavní chyby, stačila jim pouze jedna moje ukázka s popisem. 

Jonas Arntzen, místní naděje, při cvičení na suchu.

Naše oblíbené přehmaty. Většina místních je ovšem neznala.

Ale abych to nějak shrnul a zhodnotil... Po této zkušenosti myslím, že norští brankáři v nejbližší době ty české z branek nevytlačí, ovšem jenom kvůli tomu, že nemají dostatečně zajištěno odborné vedení. V pracovitosti a přístupu k tréninku ve vyšších kategoriích mládeže jsou příkladní. Skutečně bych mezi průměrnou úroveň brankářů ve všech věkových kategoriích v Norsku a v ČR dal rovnítko... Kam to spěje? Před dvaceti lety o norských brankářích nikdo neslyšel, nyní jsou již téměř na naší úrovni (dva z nich již prošli NHL draftem!). Kde budou asi za pět nebo deset let??? ...